No myslím se zeptám Hanky na nějakém výjezdu, jestli nejsi Hans Christian Yetti .
.... hele kolego vrstevníku, nepopichuj joooo? si to klidně ověř, ale koukám, že na Zdendu jsme eště krátký .... jakože krátký, chápete že jo? .... no hlavně že máme co jíst a kde spát
ten znám, proto sem to použil .... neboj, tady sou úžasný lidičkové co vjeděj co sme zač a zlobit se na nás puberťáky dozajista nebudou .... že ne přátelé , kamarádi, moudrý a tolerantní lide
No právje, enem bys viděl jaksem to vyřešil, onehdá fpolesí potkaf tůdlenctu vílu...šláp do pedálů a ujel na pifko, to je jistější a vobyčejně ve finále příde levnějc [img]http://nd06.jxs.cz/397/166/c06bfc10c1_99456651_o2.jpg[/img] is not a valid Image.
éHm a co sem to vlastně ešče chcél...jó A PŘECE SE TOČÍ
Koukám a čtu, jak tu tady fšichni pjekně "vzpomínáte" , tak si ještě z původního webu připomeňme naši cestu do nádherného Švýcarska. Myslím si, že Švýcarsko se v mnohém vůbec nezměnilo, a tak spousta mých informací o cestování se dá použít i skoro po 10 letech. Kdyby nic, tak jízdní řády vlaků určitě zůstaly stejné....
V roce 2010 jsme se pohybovali ve Švýcarsku ve vyšších nadmořských výškách tentokrát po železnici.Trasu a zajímavosti jsme tehdy vybírali podle cestovek.
V Luzernu jsme zaparkovali auto s karavanem v kempu u krásného Vierwaldstättského jezera – do 5 minut pěšky od zastávky místní kolejové dopravy a asi 10 minut do přístavu a na hlavní nádraží. Tam jsme si koupili 8-denní Swisspass, kterým se dalo jezdit všemi vlaky, některými lanovkami, loděmi i městskou dopravou. Jen na GlacierExpress a vlak na nejvýše položenou žel. stanici Jungfraujoch se připlácelo .
Několik dní jsme cesty vlakem podnikali z Luzernu a pak jsme se přestěhovali ještě na jih Švýcarska do Locarna zase do kempu u krásného jezera Lago Maggiore.. Za těch 8 dní jsme projeli velkou část Švýcarska podle předem vypracovaného itineráře. Měli jsme vyhledané i jednotlivé spoje podle času, které u nich platí celé roky beze změny, vlaky jezdí na minutu přesně a přesto nikomu neujedou, páč „vlakvedoucí nebo průvodčí“ sledují a čekají až dojdou i poslední přestupující pasažéři. Bylo to v naprosté pohodě… Oni i značení na nádražích měli velice jednoduché a přitom přesné a jasné… První dny jsme nervózně přebíhali při přestupování, aby nám to náhodou neujelo, ale pak jsme si rychle zvykli na klid a pohodu…
Jeden den jsme jeli přes krásné město Interlaken a až na Jungfraujoch, což je nejvýše položená železniční stanice ve výšce víc jak 3000 m. n. m. a zpět přes krásný Grindelwald. Cestou nahoru byly 2 zastávky s prosklenými výhledy. Nohoře ve stanici je venkovní vyhlídka, ale ležel tam sníh a byla mlha jak v prádelně, takže jsme nic moc neviděli. Jediná atrakce venku byly Japonky pobíhající ve sněhu v lodičkách …Jarka celá ta stanice samozřejmě moc zajímala a celé to tam „prolezl“ kam až to šlo, i technické zázemí.
Mně se ze všeho nejvíc líbil starý Zermatt a z něho výhled na Matternhorn. Je to krásné, staré městečko, kam se nedá dojet autem (jezdí tam jen elektro..) v nadm. výšce 1600 m. n. m. a přitom tam mají zahrádky a pěstují rajčata a okurky.
Další den jsme jeli Mont Blanc Expressem do francouzského Chamonix pod nejvyšší horu Mont Blanc. Při stoupání do výšek se tam vlaky stávají vlastně zubačkami, protože vždycky před stoupáním najedou na „zuby“. Vlak byl nacpanej, tak jsme seděli v chodbičce na sklopných sedačkách dost blízko WC. A tady mě nemohl uniknout neustálý zvýšený provoz právě na ten záchod. Divila jsem se, proč jedna paní šla už potřetí nebo počtvrté…a došlo mi to až jsme se vraceli zpět… ale to vám napíšu až později…
Fr. Chamonix je také krásné město.. Novější než nádherný „starý“ Zermatt… Prošli jsme si ho, chtěli jsme vyjet lanovkou na 3.800 m vysoký vrchol Aiguille du Midi, ale byli jsme dost naivní, když jsme si mysleli, že si koupíme lístky a pojedeme. Stála tam 5 x zatočená fronta a jedni Češi nám řekli, žo to stojí na předem přes internet zamluvené a zaplacené jízdenky. Tak jsme to s lítostí vzdali a vyjeli jsme lanovkou jen na jiný nižší vrchol, nepamatuji si jeho jméno…
Když jsme se navečer vraceli zpět do kempu do Luzernu, nějak jsme se tam „zamotali“ a sedli jsme do špatného vlaku. Nezdálo se nám to oběma, tak jsme si to ověřili u spolucestujících, a honem honem na poslední chvíli jsme vyběhli z vlaku ven a přes „kolejiště“ – jak jsme byli zvyklí u nás na nádraží v Náměšti – jsme ho přeskákali a honem nasedli do vlaku, který jel na opačnou, ale pro nás správnou stranu. Nějaký „výpravčí“ na nás pískal, ale my jsme neměli čas si ho všímat. Vlítli jsme do vlaku, sedli a vykoukli z okna, a přímo naproti nám a na více místech na nádraží byly velké cedule: „zákaz chození v kolejišti a pozor vysoké napětí“.....Přežili jsme to..... Zle se mi udělalo až později, až když jsme jeli zase asi ve výšce 1600 až 1800 m. n. m. Tentokrát jsme seděli na straně srázu a já – jak jinak – se koukala na tu nádheru z výšky dolů…A teprve teď jsem pochopila, proč ty ženský tak běhaly na to WC…Jednu chvíli vlak zatáčel hodně do leva… ..z mýho pohledu do skoro kolmé zatáčky …takže .....do úplně prázdnýho prostoru…!! Udělalo se mi špatně a musela jsem si přesednout na druhou stranu ke skále a odsud už mě nikdo nedostal po celou zbývající cestu…
A ještě jeden nepříjemný zážitek se nám stal při cestě mezinárodním rychlíkem do Ženevy. Taky narvaný vlak, takže jsme část cesty stáli v prostoru u dveří. Na trase bylo hodně tunelů a dost dlouhých a když jsme zrovna projížděli jeden asi 5 km dlouhý, procházeli vlakem 4 kontroloři. Nás si ani nevšimli a rychle prošli do toho velkého prostoru se sedadly, kde se zastavili (já je samozřejmě sledovala, protože se mi to zdálo divný) u jednoho sedícího pasažéra, jeden kontrolor mu přicvakl pouta, druhý na něho mířil pistolí a zbývající dva se postavili k jedněm a druhým otevřeným dveřím. . Jen tak bezeslova , aniž by mu zkontrolovali doklady. Museli jít najisto přímo pro něho… Jak v detektivce…A tak mně nemohlo napadnout nic jiného, než co by se asi stalo, kdyby se třeba začal „bránit“… ve vlaku jedoucím 100 km rychlostí a v 5 km dlouhém tunelu…!!?? Silničním 17 km dlouhým Gotthardským tunelem jsme jeli s karavanem pár dnů před tím.. Kdyby to bylo opačně tak by mě do něho nikdo nedostal…
Závěrem něco z mých postřehů .....
Cestování vlaky bylo úžasné. Na každém stolečku pod oknem byly „na umakartu natištěné mapy“ s celou trasou , průvodčí byli milí, ochotni informovat i poradit. Swisspass nebyl ničím omezen, mohli jsme jezdit, přestupovat i vystupovat kde se nám zachtělo. Kromě naplánovaných celodenních tras jsme ho využívali i ve volném zbývajícím čase večer. Když jsme se vrátili dřív – tak kolem 18. hodiny, tak jsme se navečeřeli a ještě jsme se jen tak jeli projet až do tmy, třeba do Bernu na hl. nádraží, tam jsme vylezli před nádraží, prošli se a zase jeli zpět. Zabloudit se nedalo.
Akorát v GlacierExpressu jsme za jednu část cesty museli pár franků připlácet, ale o tom nás informoval průvodčí hned při nastupování do vlaku a „cviknout“ nám jízdenky a vybrat ten příplatek ale přišel až po několikahodinové jízdě. Ještě před tím nás přišel pozdravit mladý kluk – Čech, který tam byl zaměstnaný v kuchyni. Asi ho na nás upozornil průvodčí, v té době tam asi moc Čechů vlaky nejezdilo....
V severní Francouzsko-Německé části jsme se nikde nesetkali s jediným bilbordem nebo reklamou, v Italské už ano – tam to hýřilo ve všech barvách jako u nás…Neviděli jsme jediné plastové okno a jediné zateplení baráku…a přesto mají krásné a udržované domy.Švýcarky si nebarví vlasy, ženy v mém věku nosí trvalou (takový ten „květák“) a chodí oblékané jako (kdysi) moje maminka..skládanou sukni, halenku se zipečkem vzadu za krkem, boty „pohorky“ a z nich čouhající ponožky… ( dnes už to nemusí být pravda).. Podle mě ale zbytečně neutrácejí a nevyhazují věci, které ještě dobře slouží..Asi proto, že u nich nejsou „Vietnamské tržnice“, mají jen své značkové prodejny, obchoďáky (s potravinami) mají jen Coop a Migros. Ale týká se to hlavně francouzsko-německé části, na jihu v Italské části je všechno jiné, až bláznivě „moderní“…
Příroda ve Švýcarsku je nádherná, jako v Norsku, Švýcarsko je ale zabydlenější a parky, zahrádky a okna domů jsou „načančané“ květinami jako v Rakousku…Jen kdyby nebylo pro nás tak drahé. V Rakousku (hlavně Solnohradsko) jsme byli v létě o rok později, je stejně krásné a je tam „daleko levněji“…
A tady jsme vybrala pár fotek https://kubaklara...10_vlakem/Upravil/a Jarda a Maru dne 06.02.2020 10:22
Maruš konečně smyslplnej fejetónek a né semtam ptákoviny tady vodněkerejch.
Mám to štěstí, že tam žije sestřenice a tak jsem párkrát otevřené dlaně využil a byl i v různých ročních obdobích. Tenkráte jsem skoro vše fotil na bar.diapozitivy i fotky...asi by to chtělo oskenovat.
Pamatuji třeba i původní dřevěný pěší most přes "čtyři lesní jezera" v Lucernu, než jím shořel. Nutno podotknouti, že jsem po něm sice párkrát špacíroval, ale vajgla tam nikdy netíp...přísahám.
Oni nic měnit nepotřebují, už jen dolaďují historii, no a kdo tam nebyl, jednak škoda, ale hlavně bohužel těžko srovnávat nesrovnatelné.
stemi přiloženo následujícíobrázky:
Upravil/a stemi dne 06.02.2020 12:29
éHm a co sem to vlastně ešče chcél...jó A PŘECE SE TOČÍ
Miloši, a z kterého roku asi jsou ty fotky? Ten kapličkový most mi připadá stejný, teda střecha je zřejmě tatáž....
Já jsem vám z jihu Švýcarska už moc fotek neukázala, města Locarno, Lugano, Belinzona a další byla honosná města s parky a palmami a celkem bez jiných zajímavostí, ale jednu zajímavost přece jenom přidám...
V Luzernu i v Locarnu jsme platili za kempy v průměru 1000 Kč za noc. Bylo to hodně, v Luzernu trochu přes 900 a v Locarnu skoro 1100 Kč. A při procházkách jsme si všimli, že už tehdy v Locarnu byla tato STPL-ka, tak jsme se tam přesunuli i s karavanem a stáli tam 48 hodin, což byla maximální povolená doba stání a proti kempu za pakatel....
A tady to autíčko nás tehdy inspirovalo, tak moc se nám líbílo. Oni si tam (zaparkovaní na ulici) seděli proti sobě a popíjeli kafíčko... Další rok v Rakousku nám byl karavan hodně na obtíž, tehdy nás nechtěli nechat zaparkovat před Krimmelskými a Klumskými vodopády, u jedněch z nich nás dokonce vyhnali zaparkovat do meze na pole se strništěm a v Bad Ischlu jsme nemohli projet úzkými uličkami. A to byla (hlavně pro mě) poslední kapka, a proto jsme vymysleli našeho bydlíčka, s kterým jezdíme od roku 2012 a k úplné spokojenosti nás obou....
Oskenované fotky jsou z r. 1988-89. Určitě by se někde vydetektivovalo, kdy ten most hořel a jestli celý, nebo část...ono je to už přes 30 let, kdo si to má tento-pamatovat
No a nakonec jsem to snadno našel ve Wiki... Z nich je nejznámější Kapličkový most (Kapellbrücke), nejstarší zakrytý dřevěný most o délce 170 metrů z roku 1332. V roce 1993 zničil požár většinu mostu. Ale protože byl most v 60. letech kompletně renovován a každý jednotlivý dřevěný díl byl zaregistrován, bylo možné ho po požáru znovu vystavět podle původní podoby. Upravil/a stemi dne 06.02.2020 16:44
éHm a co sem to vlastně ešče chcél...jó A PŘECE SE TOČÍ
Tak, tak, teprve až jsi to napsal, jasně vidím, že ty některé trámy jsou odpohledu nové... A ještě jsem na ukázku ofotila z fotoknihy ty tvrdé papírové jízdenky, kterými jsme si připláceli jízdu na ten Jungfraujoch a které se tehdy u nás už nevím jak dlouho nepoužívaly...
Aby řeč nestála jen pár postřehů...rozhazovační zrovna nejsou, ale na druhou stranu nešetří pro obecné blaho země, používají dostupně ty nejmodernější technologie. Svaté jsou jím zákony a pořádek ve všem, ale s ničím se moc do světa nechlubí...obyčejný sedlák má největší a poslední slovo.
Např. pokud by na jeho pozemku chtěl kdo chce co chce, stačí argument, že mu nebudou tolik dojit krávy a hotovo i kdyby tam měla stát jaderná elektrárna.
Jó k závidění by toho bylo mnohem více, atomové kryty naprosto všude a v každým baráku i třeba vyzbrojenost armády, vycvičenost a nenechání nic náhodě...to co kdy by !
éHm a co sem to vlastně ešče chcél...jó A PŘECE SE TOČÍ
A tak jsem si moc ráda opět zavzpomínala... a byly to nádherné vzpomínky na zemi ze všech zemí nejkrásnější... Přečtěte si moje povídání o cestování po Maroku a koukněte se na 300 fotek, které jsem vybrala ze skoro 3 tisíc. Víc se jich fakt smazat nedalo... Fotky jsou tady https://kubaklara...rok_2013/#
MAROKO - září 2013
Do Maroka jsme vyjeli s naším bydlíčkem-vestavbou začátkem září 2013. U Ženevského jezera jsme se vyfotili u 150 m vysoké fontány, protože jsme to nestihli před 3 lety... a na francouzské straně jsme si prohlédli kamennou vesničku YVOIRE ze 17. století. Ve Francii jsme přespali na parkovišti u mostu MILLAU, ráno si ho prohlédli a pokračovali přes něj do Španělska.Ve Španělsku jsme projeli celé nádherné pobřeží, koupali se a spali na divoko kdekoliv na parkovištích..
Trajektem do Maroka jsme jeli z ALGECIRASU do TANGERU Marockým trajektem, který byl dost otřesný, starý, rezavý, vůbec jsem nevěřila, že se dostaneme na druhý břeh, a stál 140 Euro. Mohli jsme si vybrat Marocký nebo Španělský, byly stejně drahé, ale my chtěli "pomoct Marockému hospodářství" Na tom trajektu tam po celou dobu "naloďování" svařovali otevřeným plamenem asi 3 m od našeho zaparkovanýho auta a přestali až když se loď rozjela
Na lodi jsme museli vyplnit jejich "celní prohlášení", oni si ho dopsali a opravili podle našich pasů.. Nebyl vůbec problém, byli milí a přívětiví. Problém nastal až na skutečné celnici v Tangeru, kde nám skoro hodinu podsouvali, že jsme Československo, protože Českou republiku neznali.Nakonec jsme to vzdali, jen proto, aby nás pustili ...
Postupně jsme projížděli všechna města po pobřeží Atlantiku a zakotvili jsme až v kempu v EL JADIDĚ asi za 150,- Kč za noc a jen proto, že jsme byli domluveni, že se setkáme s jedním Čechem, který tam již několik let trvale bydlel. , Kemp hrozný, nic špinavějšího jsem nikdy nezažila, uvidíte na fotkách...
Severní pobřeží Atlantiku je u Tangeru hodně špinavé, ve vodě plave kdeco, igelity, hadry, já tam vlezla jen s vyhrnutými nohavicemi a když se mě kolem nohy začal omotávat zbytek z velbloudího postroje a nemohla jsem se ho zbavit, znechuceně jsem vylezla a ještě dlouho jsem se z toho vzpamatovávala. Ale směrem na jih je to čím dál čistější, mnohde i nádherné...
Z jejich tržnic jsme zpočátku také měli šok, ale postupně jsme si zvykali, i když ty byly pořád .. hmm....stejné....
V Casablance jsme navštívili mešitu Hasana II., ta je moc krásná, obrovská, přepychová, samý mramor a zlato...Ta se zkrátka musí vidět. Vstupné je něco přes 100 MAD/osobu a dá se platit kartou.
Ovšem projet autem městem Casablankou byl pěknej masakr. Mají tříproudé kruháče, ve 3 pruzích v ulicích jich jede pět vedle sebe a jezdí dost jak chtějí, a ještě se tam mezi auty motají chodci, různé vozíky, osli a nebo i obsluhující číšníci. Řidiči nejezdí nebezpečně, ale svižně a tak nějak jinak než Evropan. Na těch dvou a tříproudých kruháčích se zpravidla dává přednost zprava. Postupně jsme si zvykli... A chodci přecházejí přes ulice pěkně pomalu (nekličkují a neuskakují jako zajíci - jako my) a proč by se rozhlíželi.... Zaparkovat na ulici se dá skoro kdekoliv, kde to není zakázané, ale při odjezdu nás většinou někdo zkásl, zaplatili jsme pár jejich drobných, ale zase jsme si byli jisti, že nám auto pohlídá. Nejlepší je zaparkovat tam, kde jsou parkovací automaty, většinou za 2,- MAD/1 hod. +- My jsme první dny dávali drobné takovým těm "nataženým rukám", ale postupně jsme se je naučili odmítnout a nebo je úplně ignorovali a u parkování jsme se naučili říkat si o lístek - tiket a když ho nechtěl dát, odjeli jsme jinam.
Krásné je město AGADIR a jeho pláže, tam jsme také zajeli do kempu hned kousíček od hlavní městské pláže. Pláž vypadá, že je celá obestavená hotely, ale dá se k ní krásně sejít asi 50 m vpravo po jakýchsi špinavých schodech nebo asi 50 m vlevo je podél vybetonované "stoky" chodník a schody krásným parkem.
Kemp je ještě špinavější než ten v El Jadidě a tak jsme usoudili, že za takovou špínu jim platit nebudeme a už jsme spali jen na divoko kdekoliv po cestě.
Za celou dobu jsem vůbec neměla pocit strachu - u nás v republice se bojím víc. Ale je fakt, že naše auto není tak nápadné jako bílé obytky. Jen jednou jsme spali (schovaní) na takové planině asi 500 m od silnice, to když jsme museli ujet před bandou malých tak 10 - 14 letých kluků na kolech, kteří loudili a nedali se odbýt.
Z AGADIRU jsme jeli ATLASEM směrem do MARRAKEšE - a to je nádhera, která snad ani nejde popsat...Silnice zde vedou až do výšky asi 2.500 m. Atlas je většinou "červený", nádherné výhledy, některé úseky jsme jeli vzdálenost 30 km i 4 hodiny (kochání se a focení).
V MARRAKEŠI jsme zaparkovali těsně před tržnicí na parkovišti "zašoupnuti" úplně vzadu na takovém skoro dvoře a večer když jsme odjížděli, museli nám uhnout asi 5 auty, (měli od nich klíčky, ale my jsme jim od našeho auta klíčky pochopitelně nedali) aby nám udělali cestu. A jsou to lumpi - na ceduli měli parkovné částku 35,- MAD, lístek nám dali na 45,- MAD a platili jsme 90,- MAD. Když jsme se nesouhlasně ozvali, hned nám bez problému vraceli peníze zpět. Jenže když jsme si spočítali, kolik bychom dali za kemp a za taxík, tak jsme tam nakonec zůstali.
Na tržnici v Marrakeši se dá koupit všechno, což se nedá říct o ostatních městech, kde mají většinou jen ovoce, zeleninu, syrové maso, chleba, nějaké látky, šátky. Ale zde i trička a suvenýry, které se nám nikde jinde nepodařilo koupit.
Kolem 17:00 hod. tam začali instalovat stoly, lavice a stánky s jídlem. A tomu se nedalo odolat a ani se jim nedalo uniknout - všichni nás vítalií, lákalí, mluví i česky a jsou přitom hrozně milí. Dali jsme si tam kuskus a pastiju (nevím jestli to dobře píšu), ale no nevím, nás to zas až tak nenadchlo. Kuskus byl kousek vařeného kuřete, 4 vařené kusy kořenové zeleniny a hromádka vařeného kuskusu a ta pastija - asi kuřecí maso, žampiony a hrozinky zapečené v lístkovém těstě, trochu připálené. Jo a vynikající byla šťáva z čerstvě vymačkaných pomerančů, ta byla levná: 4,- MAD za 2 dl.
Už ani nevím kde - někde na pláži u Atlantiku - jsme si v kiosku dali k jídlu Tajine, což byly masové kuličky v leču v keramické nádobě s pokličkou. Původní cena byla 40,- MAD, plus nám přičetli chleba, ten, kdo nás tam nalákal, chtěl bakšiš, ten co nám to přinesl, taky chtěl bakšiš a ten kdo po nás odnesl nádobí, chtěl taky. A když chtěl ještě i samozvanej hlídač na neplaceném parkovišti u toho kiosku, tak už jsme jich měli dost, řekla jsem "tůůůdle" a ujeli jsme, i když nám bouchal rukou do auta a pískal na píšťalku.
Jo, a mají velké a krásné obchodní domy MARJANE - se sortimentem něco jako naše Tesco, ale je jich jen asi 7 po celém Maroku, takže se na ně nedá spoléhat. Nakoupili jsme si zde "ARGANOVÝ olej", půl litru asi za 150,- MAD, ten světlejší je jen kosmetický a trochu "páchne", ten tmavší je potravinářský a jako kosmetický se dá použít také a voní po pražených oříšcích.
Chleba se dá koupit úplně všude a v každou denní dobu i večer, v každém i menším městečku v obchůdku u silnice. Je levný a dobrý (asi 1,5 MAD), někde ho podají v papíru, někde nee a nedá se zjistit, kdy si ten prodavač naposledy myl ruce ....Přesto jsme žádnými zažívacími problémy netrpěli a až později jsme zjistili, jak je to ... s jejich pravou a levou rukou... kdo neví, vysvětlím.....
Z Marrakeše jsme jeli dál Atlasem, projeli údolí řeky Todry. Zase a ještě větší nádhera než Atlas, to se zkrátka musí vidět, ani na fotkách to není ono... Je to tam ještě červenější a hezčí, dole v údolích s palmovými háji, všude kolem silnic i ve stráních neskutečné množství opuncií.. nádherný úsek....
A dojeli jsme až na SAHARU do MERZOUGY na největší dunu ERG CHEBI. To byl pro mě největší a nezapomenutelný zážitek...... jít bosá po teplém písku asi hodinu k dunám (auto jsme měli celou dobu na dohled). Pak jsem to já vzdala a zůstala jsem sedět ve stínu nějakých keříčků a Jarek šel s průvodcem na tu nejvyšší dunu Erg Chebi - teda spíš lezl po čtyřech, protože nahoře už to prý v předklonu nešlo. Když to slezli zpět (částečně to po zadku sjeli), řekl mi, že toho měl dost a že já bych to asi nevylezla.
Samozvanému negramotnému průvodci jsme dali 50,- MAD - řekl si o ně, ale mohli jsme jít klidně sami, raději ráno - není takové horko a nic nám nehrozilo, škorpioni tam nejsou, jen maličké ještěrky a trus od velbloudů.
My šli jen tak bosí, s sebou jsme měli jen půllitrovku s vodou a ani jsme ji nevypili a vrátili jsme se asi za 2,5 hodiny. Zapomněla jsem napsat, že když jsme sem přijeli, pověsili se na nás další dva samozvaní průvodci a nemohli jsme se jich zbavit, žádného jsme nepotřebovali, ale s tím jedním jsme se vyfotili a on vyfotil nás oba.
Počasí bylo v září krásné, kolem 30°C přes den, v autě puštěná klimatizace, k ránu už jsme i zalézali do spacáků, ale měli jsme celou noc puštěný větráček přes bufíka pro výměnu vzduchu. Atlantik byl krásně prohřátý, určitě kolem 25°C. V celém Maroku jsme potkali jen 4 obytná auta - 2 Francouze , 1 Španěla a 1 Angličana, Evropani tam prý jezdí až v zimě a do čistých a uklizených kempů, to prý pro ně udělají. No nevím, to co jsme my viděli v září, to už snad ani uklidit nejde ...
Dál už jsme jeli na sever směr na FÉS, který už jsme ani celý neprojeli a dál do Ceuty (marocky SEBTA) na trajekt, tentokrát raději Španělský....A tady je rada pro ty, kteří se budou z Maroka vracet. Dojedete na celnici, to nepřehlédnete, protože vás hned budou zastavovat a otravovat hoši s "odhlašovacím nebo výjezdním lístkem" a budou vám chtít radit jak ho vyplnit. Klidně je hned odežeňte nebo vůbec nezastavujte, chtějí za to 100 MAD a přitom to zvládnete sami a zadarmo. Hned na to dojedete k odbavovací bráně, kde si teprve můžete koupit lístek a za ní hned o kousek dál už je průjezd na trajekt. Před závorou na trajekt vás teprve prohlédnou celníci se psem, hledajícím drogy. K nám jen celník nakoukl a pes si nás ani nevšimnul. Ve Španělské Ceutě je ještě levná nafta (za hubičku) jako v Maroku...
Po Maroku jsme ujeli 3.800 km za 12 dní, nafta v září stála na začátku 8,- a cestou se zvyšovala až na 9,4 MAD (x 2,6). Za 1 Euro bylo 10 MAD, Euro bylo asi za 26,- Kč. Policie nás stavěla i 5 x za den, ale protože jsme jezdili pomalu a kochali se, nikdy nás nezměřili a vždycky nás s úsměvem a úklonou pouštěli dál.
Očkováni proti žloutenkám a střevnímu tyfu jsme nebyli a žádné zdravotní problémy jsme neměli. Měli jsme s sebou své jídlo zavařené a zamražené, dokupovali jsme jen ovoce a chleba, který byl výborný a "za babku". Používali jsme antibakteriální mýdlo a vlhčené ubrousky na ruce. Balenou vodu jsme měli v zásobě v 6-litrovkách ze Španělska, pitnou vodu jsme brali v těch dvou kempech a nebo skoro na každé benzince a do té jsme dávali desinfekci. V Atlasu jsme u silnice "potkali" asi 5 pramenů pitné vody, do které jsem ani desinfekci nedávali a byla výborná. Ty prameny tam asi musí být všude, protože jsme skoro pořád potkávali jezdce na oslech nebo mulách se dvěma soudky, kteří jeli "někam" pro vodu. I na Sahaře v Merzouze jsme šli kolem studny, takže s případnou desinfekcí není problém.
Když to shrnu, tak....
Maročané žijí v 17. - 21. století. Na jedné straně mají krásné a honosné domy, celá města, auta, krásné trolejbusy, autobusy, tříproudé kruháče a tříproudé silnice jedním směrem, nové benzinky SHEL a AFRIQUA, zameteno, uklizeno a ta druhá polovina města je postavená z polorozpadlých "pastoušek" z hlíny, bez oken a dveří, místo střechy igelit, žijí na ulici, všude se válí igelitové pytlíky, a to ne jednotlivé, ale celá pole jsou úplně pokrytá vrstvou těchto igelitů. Ručně obdělávají políčka, jezdí na oslech nebo mulách se soudky pro vodu, na zádech nosí v nůších trávu - pozor chodí i po dálnici !!, nejen ve městech jezdí osli s různými vozíky. A nebo - a to nejčastěji - jen tak sedí u silnice nebo u nějakého toho rozpadlého domu a koukají.
Část lidí je vzdělaná a pracuje většinou v Evropě - ti staví ty krásné domy (většinou po etapách, vždycky když vydělají peníze) a část nedělá nic a jen natahuje ruce. Ti jsou vlezlí, neodbytní a u nich si už za pár let nebudu jistá, jestli nás nějak "nepotrestají", když jim nic nedáme.
Velká část lidí jsou šikovní řemeslníci všeho druhu, a ve svých malých dílničkách prý dokáží ručně vyrobit nebo opravit téměř vše, víme to od Čecha, který tam už hodně let trvale bydlí, že i auta (!?) v neskutečně špinavých opravnách přímo na chodníku v ulici dokáží opravit prý "jen s kladivem"....
Ale víc už tam existuje i bohatá vrstva lidí. A hrozně moc budují - domy, silnice, celá města - odhadem za 5 - 10 let to bude úplně jiné Maroko.
Pro mě je to ta nejúžasnější země a moc ráda bych ji ještě jednou navštívila...Upravil/a Jarda a Maru dne 23.02.2020 07:06
Miloši, díky, uznání já ráda slyším ...Maroko je prostě úžasné Maroko... Jestli máte zájem, ještě přidám dvě příhody, které se nám přihodily cestou.
Určitě pamatujete náš zážitek s cisternou, která se převrátila v místech, kde jsme chvilku předtím stáli....
V Maroku jsme projížděli pohořím Atlas po pěkných silnicích až ve výšce 2100 m n.m. Cestou z Marrakeše směrem do Merzougy na největší duny Erg Chebi jsme chtěli odbočit a projet nějaké hliněné vesničky a údolí mimo hlavní silnici.
Za žlutou cedulí (na fotce) jsme sjeli po odbočce dolů a zastavili. Říkám Jarkovi, popojeď ještě kousek, já si jen vyfotím ty směrovky a jedeme dál. Popojel, zůstal stát, já vyskočila z auta a než jsem vytáhla mobil na focení, vidím, že z vrchu se po silnici řítí cisterna, nad námi proráží nízké betonové svodidlo a převrací se asi 20 m od nás, přesně v tom místě, kde jsme původně zastavili. Hned z ní začalo cosi bílého vytékat a mně se okamžitě před očima promítl pokaždé stejný obrázek z filmů – jak se auto převrátí , vybouchne a začne hořet… a tak jediné, co mě v té chvíli napadlo, bylo… honem pryč!! a mávala jsem rukou na Jarka, ať honem jede směrem nahoru zpět na tu hlavní silnici!!
Pár vteřin mi připadalo, že to nechápe, ale kouká přece do zpětného zrcátka, musí to vidět.!!… Najednou popojel ke mně, ať nastoupím a rozjeli jsme se......Později mi řekl, že v ten moment měl úplně dřevěné ruce i nohy a vůbec nevěděl, kde má řadicí páku, natož aby zařadil rychlost.....
Popojeli jsme pár desítek metrů po té hlavní, srovnali v hlavě myšlenky, otočili se a vrátili zpět, jestli nemůžeme nějak pomoci. Ale mezitím už tam zastavilo pár Maročanů a jeden z těch, co obcházeli a obhlíželi cisternu, byl i řidič......
Ta šipka ukazuje, kde jsme stáli.
A další dost nepříjemný zážitek s "neodbytnými" kluky....
Historka je trochu komická, ale nám v ten moment moc dobře nebylo.
Stalo se to pár dní později v poslední vesnici před Merzougou, kam jsme jeli na největší duny Erg Chebi. Byl už večer kolem 21:00 hodin, kolem 22:00 se tam už začalo stmívat a my jsme hledali místo na přespání…
Pro děti na rozdávání jsem měla různé drobnosti, jako rubikovy kostky, bublifuky, propisovačky, lízátka, bonbóny… Většinou jsem je dávala jednotlivým děckám – třeba jdoucím do školy nebo ze školy. Pak se mi jeden bublifuk v igelitce rozlil, a já jsem se rozhodla dát je všechny najednou nějaké větší skupince.
Zastavili jsme a já jsem zavolala na 2 kluky a otevřeným okýnkem v autě jsem jim tu igelitku podala. V ten okamžik se seběhla kolem našeho auta celá tlupa 10 – 12-letých kluků, kteří se nám začali dobývat do auta a loudit další věci a dokonce nám chtěli prodat rybičku v PETce.
Mně se podařilo zavřít okýnko, ani nevím, jak jsem udělala dvě fotky, ale nemohli jsme se rozjet, abychom je nesrazili nebo jim třeba nepřejeli nohy. Navíc jsme měli strach, aby nám třeba nerozbili sklo nebo nepoškrábali auto, co bychom si tady na nich vzali, 4000 km od domova..
Nakonec jsme přece jenom ujeli, ale přespat jsme se blízko té vesnice báli, aby nás ještě nevypátrali, a tak jsme jeli až skoro před Merzougu, kde jsme zastavili na takové obrovské písečné planině asi 500 – 1000 m vzdáleni od silnice a kde by nás určitě nehledali.
Setmělo se, svítil jen měsíc a bylo tam krásné ticho, v kterém se nám ještě krásněji spalo.....
Neradno vzpomínat, ale nedávno se tu od Maruš objevilo pár fotek se zážitky z místa u PLITVIC, Koranského odpočívadla-mostu.
Vyšátrav pár fotek z doby válečné 92 roku jen tak pro zajímavost, kdo to tam trochu zná.
stemi přiloženo následujícíobrázky:
éHm a co sem to vlastně ešče chcél...jó A PŘECE SE TOČÍ
Miloši, vy jste tam v té době byli? To my (teda spíš já) se odvážili jen do Slovinska, ale tam mě zase moře nic moc nenadchlo. Až teprve kolega v práci tam začal pravidelně rok co rok jezdit do Drašnice, Igrane a nakonec do Zaostrogu, tak jsme se odvážili taky.
Maruš dnes to vidím jinak, bylo spíš z blbosti...stěhovali smese raděj na Istrii do Stupice, tam byl klid, až na pravidelný přelety F16 - Nato z Aviana a tam sme to nejhorší přečkali, pak se zase vrátili.
A na tom mostě hlídkovali Češi, tož tak
Upravil/a stemi dne 16.03.2020 14:51
éHm a co sem to vlastně ešče chcél...jó A PŘECE SE TOČÍ
[/b]
