Už jako malá holka si pamatuju, že jsme doma měli vždycky nějakého kocourka. Ale vždycky jen jednoho a kočičku nikdy, a možná proto jsme nikdy nepoznali problémy s koťátky....
Před několika lety jsem dostala od kamarádky malé koťátko a brzy na to jsem zjistila, že to není kocourek Mikeš, ale kočička Micinka. Tehdy mně to zas až tak nevadilo, bylo to krásné a roztomilé kotě ....
Jenže když vyrostla, zjistila jsem, že široko daleko ve vsi máme kočku jenom my, a tak za ní chodili "nápadníci" z celého okolí. A Micinka měla koťátka každý rok a jeden rok dokonce i dvakrát. A když si to tak zpětně promítám v hlavě, vlastně jsem si jich nikdy moc neužila - nikdy jsem se s nimi nemohla dlouho mazlit a těšit se z nich, vždycky se brzy ztratila ...
Až u posledních koťátek to bylo jinak .... Jeden rok se narodil kocourek Mikešek. Byl to takovej mamánek, jedináček, který se mámy Micinky "držel za sukni" a ze zahrady se ani nehnul . Na jaře další rok se Micce narodili další dva kocourci a kočička a když trochu povyrostli, byla jich plná zahrada a bylo s nimi veselo. Běhal s nimi i starší Mikeš a byli rozverní, šťastní a užívali si života.
Po každé když Jarek odjížděl (couval) autem od garáže až k vratům, byli zvyklí mu běžet před autem a na poslední chvíli uskočit stranou a vyskočit na taras ....Já je vždycky už předem odháhěla, ale nedali si říct ... Jednou ráno malá Micinka nestihla uskočit do boku v pravo na teras a vzala to v levo přímo pod kola auta ... Hrobeček má u plotu a mně zbyli jen 3 kluci Mikeškové a máma Micinka.
Když už máma Micinka nemusela o velká koťata tolik dbát, začala se toulat a vracela se jen večer k plné misce... Jednou navečer přišla a lehla si pod lavičku, odmítala vodu i jídlo a nechala se jen hladit ... Ráno byla mrtvá .... a sousedka mi řekla, že i její kamarádce takto zřejmě někdo otrávil kocoura, někdo kdo zřejmě nemá rád a nejen kočky ...
Zůstali mi tři Mikeškové. O rok starší Mikešek zastoupil maminku a o ty dva malé brášky se vzorně staral. Vodil je, hlídal je, spal s nimi, olizoval je a u misky je vždycky nechal prvně najíst a až pak se najedl sám ... Tak to trvalo víc než rok, než dospěli ti dva malí....
Někdy na podzim to najednou nebylo mezi nimi tak ideální. Byly dny, kdy chodili všichni tři přitisknuti k sobě a láskyplně se o sebe otírali. Ale byly i dny, kdy se honili, nadávali si a prali se ... Nejstarší Mikeš se začal toulat ... Chodil se domů jen najíst a když jedl, tak vždycky se strachem a někdy jsem ty dva mlaďochy musela odstrkovat, aby se vůbec najedl ... A tyto intervaly se prodlužovaly a prodlužovaly až na 14 dnů a nakonec se nevrátil vůbec ...
A už se pomalu dostávám k závěru mého kočičího příběhu ....
Poslední dva zbývající Mikeškové se ještě pár měsíců měli moc rádi, chodili přitisknuti k sobě, otírali se o sebe a navzájem se olizovali.... To trvalo vlastně od listopadu až do začátku minulého týdne. A pak se z ničeho nic začali "hádat", nadávat si, honit se a prát se ... Ještě u misky se snesli, ale na zahradě už ne....
Ten černější Mikešek se možná proto začal toulat ... Nepřišel 2 dny a pak se přišel jen najíst, a to ještě jen s mojí "ochrannou asistencí" . To se opakovalo několik dní a dnes už jsou to 4 dny, co se nepřišel ani najíst .... Odešel a svému bráškovi tak zanechal celou naši zahradu. ....
A mně zůstal jen poslední Mikešek, který sice opanoval svoje teritorium, ale šťastný zřejmě není. Pořád sedí na rohožce před venkovními dveřmi, nudí se, chodí a mňouká a plete se mi pod nohama a chce se hladit a nebo sedí u králíkáren a kouká na ušáky....
Jsem z toho hodně smutná ... "Příroda" to zařídila po svém, ať já chci a nebo ne ...
· Přidal/a Jarda a Maru
dne 29.01.2018 19:18 ·
V Příběhy · 0 Komentářů ·
3926x Přečteno ·
Komentáře
Zatím nikdo nekomentoval. Buďte první kdo vloží svůj komentář.
[/b]
