Při našem cestování jsme takřka nezávislí. Se spotřebou plynu není problém, neb máme nádrž naplnitelnou po celé Evropě a o elektriku se starají soláry. Takže zbývá jediná starost a to je voda.
Při loňském putování po Finsku jsme se zadrhli týden v pustinách a nutně jsme potřebovali doplnit vodu. Zastavili jsme ve vesnici / městečku u čerpačky. Byla to malá pumpa, navíc samoobslužná a voda tam k mání nebyla. Protože jsem nikdy nešel žebrat k někomu do domu, zajel jsem k sámošce, kde se občas někde z boku kohout vyskytne. Vydal jsem se na průzkum a nebylo to zbytečné. Z jedné stěny trčel kohoutek. Hned vedle byla vyasfaltovaná plocha. Už jsem se viděl, jak přisunu soupravu těsně ke zdroji a nebudu muset kanystry vláčet daleko. A abych se vyhnul případnému zklamání, šel jsem hned vyzkoušet, jestli voda skutečně teče. Na kohoutku chybělo kolečko. To je ve Skandinávii dosti častý jev, proto sebou v autě vozím udělátko, které se dá nasadit na čtyřhrany velikosti 5 – 10mm, takže to lze použít na všechny kohoutky. Všiml jsem se, že hned vedle je tlačítko. Nedávno jsem se setkal s tím, že se voda pouštěla elektricky. Tak jsem ho zmáčkl a už to teklo. Pěkně svižně to teklo. Pustil jsem tlačítko, ale chrčelo to dál. Někde se to vypíná se zpožděním, ale tady to teklo furt. Voda se začala rozlévat po asfaltu a stékala doprostřed parkovací plochy, protože to nemělo správný spád ke krajům. No co, v autě mám klíč, zavřu to mechanicky, je to přeci jen kohoutek. Zrychleným přesunem jsem se přemístil k soupravě a přejel za barák. Louže už byla značně velká, je třeba pohnout. Klíč má své místo v zadních dveřích, nemusím ho tedy hledat, takže je jen dílo okamžiku, kdy kohout zavírám. Točím pochopitelně doprava, jak je běžné při zavírání vody. Ta ale teče nerušeně dál, zjevně mé snažení nemá žádný efekt. A tu se všímám, že čtyřhran už značně trčí ven. Zřejmě to má levý závit a já točím špatným směrem. Takže musím opačně a to rychle. Čtyřhran zašroubovávám do tělesa, ale jen do okamžiku, kdy tam zalezl celý a můj nástroj již na něj nedosáhl. Tak tudy cesta nevede, co dál? Mám chuť sednout za volant a zdrhnout odtud. Ale já nutně potřebuji vodu. Přeci si nenechám ujít takovou příležitost. Jdu si tedy pro kanystry a tvářím se, jakoby bylo vše v pohodě, mírně zatopené parkoviště jaksi nevidím. Kanystry jsem naplnil, vnitřní nádrže budou muset vyčkat na jindy, a co teď? Ujet, nebo to jít nahlásit do obchodu? Při představě, jak prodavačce plynulou češtinou vysvětluji, že jim venku crčí voda, mi je trochu šoufl, ale jiné řešení mě nenapadá. Tak tedy, i když nerad, jdu na to.
Po otevření dveří jsem se dostal do velké místnosti, kde stály řady nákupních košíků. Do obchodu vedly až další dveře. Než jsem k nim došel, uslyšel jsem zvuk tekoucí vody. Znělo to od protější stěny. Usoudil jsem, že to musí být vnitřní strana stěny, na které je onen kohoutek. Vedlo po ní několik trubek a na jedné byl kohout s pákou. Tak jsem ho šel zavřít a ono jó, zvuk přestal, bezva. Šel jsem se podívat ven a voda už netekla. Ulevilo se mi, nasedl do auta a urychleně opustil to zatopené parkoviště.
· Přidal/a Admin_Radek
dne 14.01.2018 18:48 ·
V Příběhy · 2 Komentářů ·
1614x Přečteno ·
[/b]
dne 14.01.2018 18:49
dne 15.01.2018 05:47